Když mladému člověku lékař po vážné nehodě oznámí, že už nejspíš nikdy nebude chodit, může se zhroutit, může se mu sesypat svět, nebo si může říct, že překážky, o kterých mu všichni vypráví, jsou jenom v hlavě.

Třiadvacetiletá Kristína Madajová si po zranění páteře, které ji upoutalo na invalidní vozík, předsevzala jedinou věc. Že nepřizpůsobí svůj život vozíku, ale vozík svému životu.

Kristína vyrůstala jako nejstarší ze tří sester. Narodila se na Trenčínsku, kam se stále vrací za svými rodiči nebo na přednášky. Když po maturitě přišla možnost pracovat jako au-pair ve Švýcarsku, neváhala a vydala se na cestu. To se jí však stalo osudným. Po čtyřech měsících se rozhodla zalyžovat si ve švýcarských Alpách, na svahu spadla a na nohy se už nepostavila.

Poté, co se vrátila z nemocnice, se rozhodla, že si místo sebelítosti raději bude život užívat. Za tři měsíce už byla tak samostatná, že nepotřebovala pomoct v ničem. Naučila se skákat přes obrubníky, balancovat na zadních kolečkách nebo vyskočit na kuchyňskou linku, kdykoli si potřebuje něco podat. Procestovala autobusem Slovensko, kývla na nabídku stopovat po Střední Americe, v trabantu putovala napříč Austrálií, Indonésií a Thajskem, zúčastnila se mistrovství republiky v autostopu. A neustále všem dokazuje, že pro ni překážky neexistují.