Při chronické ledvinné nedostatečnosti je typická postupná ztráta funkce ledvin v důsledku ledvinného onemocnění nebo poškození ledvin při systémovém onemocnění organismu. K takovému poškození dochází často dlouhodobě bez zjevných symptomů, které by nemocnému působily závažné obtíže.
Poškozování ledvin jakýmkoliv chronickým onemocněním, vedoucí ke snížení jejich funkce, se ovšem dá velmi přesně změřit. Vyjadřuje se jako glomerulární filtrace neboli množství profiltrované moči, které v ledvinách vzniká. Podle stupně snížení glomerulární filtrace rozdělujeme chronické onemocnění do pěti stupňů.
Aktuálnímu stupni poškození ledvin odpovídá i volená léčba – od medikace, diety a režimových opatření při mírných projevech až po dialýzu či transplantaci při ztrátě funkce vyšší než 80–90 %.
Nedostatečnost ledvin po jejím objevení provází pacienta obvykle po celý zbytek života a má často i přes nasazenou léčbu sklon se samovolně zhoršovat. Proto bývají pacienti pod pečlivým dohledem na odborných nefrologických ambulancích, kde absolvují pravidelná fyzikální vyšetření, kontroly krevního tlaku, testy krve a moči.
Rychlost zhoršování funkce ledvin je závislá na povaze vyvolávající nemoci, účinnosti léčebných opatření, ale i přístupu pacienta k terapii. Ledvinné selhání (poslední stupeň chronického onemocnění ledvin, kdy je životně nutné funkci ledvin uměle nahradit) se proto může objevit do roka, stejně dobře jako až po několika desítkách let. Procesy, které se na postupném poklesu funkce ledvin podílejí, jsou například:
- diabetická nefropatie
- chronická glomerulonefritida
- chronická pyelonefritida
- nekontrolovaný vysoký krevní tlak
- dlouhodobé a nadměrné užívání léků proti bolesti
První klinické příznaky se objevují teprve v době, kdy funkce ledvin klesá na 35 až 40 % původní kapacity, velmi často bohužel ale i mnohem později. Patří mezi ně bolesti hlavy, slabost, rychlý nástup únavy, nechutenství, opakované zvracení, častější močení (zvláště v noci), zvýšená žízeň, bledá kůže, vysoký krevní tlak, u dětí porucha růstu.
Zhorší-li se funkce ledvin až do stavu jejich selhávání, pozorujeme také apatii, slabost, bolesti hlavy, dušnost, zvracení, průjmy, otoky, bolesti na hrudi, bolesti kostí, bledost a svědění kůže. V této chvíli je zahájení dialyzační léčby již zcela nezbytné. I tak ale platí, že u každého pacienta by mělo být posuzováno individuálně s ohledem na funkci ledvin i celkový stav nemocného.
Léčba chronické ledvinné nedostatečnosti zahrnuje:
- léčbu základního onemocnění
- dietní opatření s omezením bílkovin a soli
- léky snižující hladinu fosforu v krvi a léky snižující krevní tlak
- náhradu vitamínu D
- doplňování železa, případně podání erytropoetinu při výskytu anemie
- léčbu metabolické acidózy (překyselení)
Selhání ledvin (poslední stupeň chronického onemocnění ledvin)
Včasně a dlouhodobě léčené chronické onemocnění ledvin i v pátém stadiu umožňuje život bez větších omezení. Pacient by měl být připraven na některou formu náhrady funkce ledvin, jejímž spouštěcím okamžikem je objevení příznaků uremie, případně dosažení kritické funkce ledvin na hodnotě pod 0,10 ml/s.
Pokud onemocnění probíhá skrytě nebo nedojde k včasné indikaci náhrady ledvin, vede další pokles jejich funkce k rozvoji uremie. Příznaky způsobené zaplavením organismu odpadními látkami zahrnují apatii, slabost, bolesti hlavy, dušnost, zvracení, průjmy, otoky, bolesti na hrudi, bolesti kostí a bledou svědící kůži (tzv. uremický syndrom). Objeví-li se tyto příznaky, je nutno léčbu zahájit neodkladně.
Terminální (konečné) stadium selhání ledvin je obvykle konečným stadiem chronického selhávání ledvin, jeho původ ale může být i v selhání akutním.